Horní sbor Vsetín


Říjen

Po Út St Čt So Ne
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031
2018

Verš na dnešní den

Biblický citát na dnešní den
Chraňte se před každou chamtivostí. (Lk 12,15)

Máte dotaz?

Daniel Fojtů

Výběr z fotogalerie

FotoGalerie

Poslední příspěvky

Kdo uteče, vyhraje?
Kdo uteče, vyhraje?

Je to už pár let zpět, co v našem sboru vznikly, z touhy po dalším než jen ...

Artko – Festival UNITED 2018
Artko – Festival UNITED 2018

Zajímá tě hudba, tanec, malba a další umění v církvi nebo mimo ni? Pak práv...

Rozloučení s bratrem Smetanou
Rozloučení s bratrem Smetanou

Vážení a milí, posíláme dodatečné sdělení pro ty, kdo nebyli osobně přítom...

Večerní kostel
Večerní kostel

Zveme vás na večerní kostel od 17.45 do 19.15...

Potáborové setkání větších i menších dětí v Liptáte
Potáborové setkání větších i menších dětí v Liptáte

Potáborové setkání větších i menších dětí se uskutečnilo v Liptáte 28.–30. ...

Trochu jiná sborová neděle
Trochu jiná sborová neděle

K zahájení školního roku jsme se sešli na shromáždění, které bylo přizpůsob...

KRÁL DAVID – Nivka 2018
KRÁL DAVID – Nivka 2018

V termínu 9. 7.–13. 7. 2018 se letos konal malý tábor pro děti od 6 do 10 l...

Program United 2018
Program United 2018

Program United 2018 ke stažení...

Zpráva z pohádkového lesa
Zpráva z pohádkového lesa

Dne 3.6.2018 se uskutečnil pohádkový les. Jako již tradičně jsme čekali do ...

Maňáskové představení
Maňáskové představení

Janka a drak Kruťák...

Vyhledat na stránkách

Loading

Drobečková navigace


Zamyšlení a svědectví

Jak jsme odešli z církve

Jak jsme odešli z církve

Konečně se stalo to, v co už málo kdo doufal. Přišel listopad 1989 a pád komunistického režimu.
Přehoupl se Nový rok a my jsme si pozvolna začali uvědomovat, že vlastně padly také důvody našeho odchodu ze Vsetína. Psal jsem o tom v této rubrice již dříve v příspěvku nazvaném : „Malé velké zkušenosti s vírou, aneb jak jsme svařovali bojler". Jak to ale bylo dál, ví málokdo.
Těch několik let života neznamenalo jen to, že jsme se stali čtyřčlennou rodinou (narodili se nám za doby pobytu v Čechách dva synové), ale pochopili jsme, že na Moravě máme své hluboké kořeny. A tak nabídka možnosti bydlení v horním patře rodinného domku, která přišla od mých rodičů, nakonec znamenala rozhodnutí k návratu na rodné Valašsko.
Nejvíce jsme se ale těšili na návrat do sboru BJB v Rokytnici, kde byl náš původní duchovní domov. V Čechách, v Teplé jsme sice byli ve sboru také velmi vřele přijati, ale doma je doma. Co vám budu povídat...Jenže ono to „doma" už bylo všechno nějak jinak. Obrazně řečeno v rozvalinách. Navenek sice vše fungovalo jako dřív, ale vztahy připomínaly hromadu suti. Co se to stalo s lidmi které jsme tak dobře znali? Podání ruky, úsměvy, ale za maskami normálních tváří byl cítit chlad. Jako by se celoživotní křesťanství mnohých scvrklo jen na to křesťanství nedělní.
Pravdou je, že ve sboru byla vždycky část starší generace vládnoucí tvrdou rukou, ale ta radostná a nadšená mládež na kterou jsme se tolik těšili byla také rozdělena. A nejhorší bylo to, že ti kteří vyzývali k pokání, byli označeni za nositele podvratných myšlenek. Zoufale jsme se snažili diskutovat o problémech s jednou i druhou stranou. Každý měl ten svůj kousek pravdy, ale nebyla vůle tyto kousky spojit ve smysluplný celek. Ovzduší ve sboru bylo nedýchatelné. Ze zoufalství jsme se, po dlouhých měsících přemýšlení, váhání a modliteb, rozhodli k radikálnímu kroku. Chtíc vyburcovat alespoň někoho k nějakému dialogu jsme požádali o zrušení členství ve sboru (tomu předcházel duchovní zápas, který zde z pochopitelných důvodů nechci popisovat). Když jsme však, po našem kroku, čekali ve sboru pozdvižení a rozruch, stalo se to nejhorší co se stát mohlo. Totiž to, že se nestalo vůbec nic. Prostě nic. Ticho. Nezájem. Mlčení.
Dále jsme tedy navštěvovali bohoslužby, ale místo povzbuzení a naděje jsme si odnášeli jen depresi a pocit prázdnoty. Jako by vůz jel dál setrvačností, ale motor už nepracoval. Pak přišel den, kdy nám jeden bratr položil podivnou otázku. „Proč vlastně ještě chodíte do společenství když jste zrušili členství?" Bylo to jako zlý sen. Rána, která byla nakonec z těch posledních. Už jsme neměli sílu přijít. Je to strašné když to vyslovím, ale už to nemělo smysl. Chodit mezi lidi kteří o vás vlastně ani nestojí bylo velmi bolestné. Možná, jsme byli mladí a hodně radikální, ale jinak jsme situaci vyřešit neuměli. A těch modliteb a slz... Ale Pán Bůh mlčel. Dnes to vidím tak, že „nemohl" či spíše nechtěl řešit to, co měli řešit předně představení sboru a také každý kdo byl schopen vidět problém. Nečinnost a mlčení ve vztazích jsou vždy smrtonosné.
Ti co chápou církev jako lidskou organizaci se možná diví proč jsme se prostě nezařadili jinam. Ale církev je tělo. Je to živý organismus a transplantace do jiného společenství pro nás nebyla tak jednoduchá. Navíc pro zraněné duše jako byly ty naše. A tím nemyslím ublížené, ukřivděné, ale opravdu bolavé, zmatené a jak už jsem řekl i nezralé řešit obdobné situace.
Pro ty zůstavší jsme se nejspíše stali odpadlíky. Nikdo nám to ale nikdy takto neřekl a ani se slovem nezeptal. Tehdy ani po letech. Jen pokud jsme se jednotlivě potkali někde ve městě, byli jsme od bývalých spolubratří či sester obdařeni úsměvy a pozdravy. Možná by rádi něco řekli či se zeptali, ale nenašli odvahu. Vlastně jen dva lidé se tenkrát našli. Od jednoho jsme byli obviněni z nadřazenosti a hledání dokonalého společenství ač takové společenství nehledáme. Víme, že takové není. Naše touha je jen po vztazích založených na prosté lásce, odpouštění si, upřímnosti a vzájemné toleranci. Tím druhým člověkem, který nás oslovil, byl tehdy nově nastoupivší kazatel sboru, který přibyl i s rodinou na Vsetín po našem odchodu. Pozval si nás ke schůzce, ale evidentně nechtěl nic slyšet. Jednal s námi z pozice kárající autority a bylo znát, že předem ví kdo je viníkem. I naše poslední naděje na záchranu dialogu, který by věci někam posunul, tak s konečnou platností vyhasly.
Trvalo to téměř dvacet let, které já s odstupem času (a jistou nadsázkou) hodnotím jako putování po poušti. Mysleli jsme, že nám nezbývá nic jiného než „dožít" mimo církev a uhájit si v srdcích víru jak jsme ji poznali a přijali v mládí. A tak jsme sice dnes chudší o mnoho let života ve společenství, ale bohatší o mnohé zkušenosti a poznání. Třeba toho co hezky formuloval Pavel Čmelík. Dovolím si citovat jeho slova : „...důležitější než ta církev viditelná je ta neviditelná, která prochází napříč všemi i formálně či věroučně odlišnými společenstvími, ale také jsem už v životě poznal, že bez členství ve viditelné církvi se člověk snadno dostane i mimo tu církev neviditelnou...". Konec citátu.
Naštěstí Bůh je. A protože je a je také věrný a milosrdný, tak nás neztratil ze svého zřetele.
V našich životech se mělo postupně odehrát několik událostí, které nás tzv. „nakoply". Bylo to myslím v roce 2009 kdy jsme následně sebrali odvahu a začali pravidelně navštěvovat nedělní bohoslužby v Horním sboru. Ten nám byl totiž z mnoha důvodů nejbližší. Předně věroučně a také odtud vycházejí kořeny rodičů mé manželky. Navíc jsme trochu znali prostředí kostela z minulých dob. A byla to dobrá volba.
Možná vás zaujal slovní obrat, že jsme „sebrali odvahu" k návštěvě kostela...Ano bylo to tak. Možná pro negativní zkušenosti s některými křesťany z minulosti, možná pro naše nesmělé povahy či snad také pro reálný duchovní boj, kdy se člověka (zvláště pak má-li vykročit správným směrem) pokoušejí všelijaké pochybnosti. Tak pro to všechno jsme potřebovali jistou míru odvahy a odhodlání. Je to přesně ten moment, kdy dostává slovo možnost svobodné volby daná člověku jeho Stvořitelem. Všechny okolnosti byly příznivé a bylo to jen na nás. Tak jsme přišli. Dnes už je to cirka tři roky.
Přiznám se, že jsem znovu a intenzivně začal prožívat a všemi smyly si uvědomovat jinakost a zvláštnost tohoto prostředí. Toho živého křesťanského. Myšleno v tom nejlepším slova smyslu. Sebe více hodnější a milejší lidé z vašeho okolí, vám nikdy nemohou porozumět tak do hloubky jako lidé stejného poznání. A to třeba i beze slov. Znovu jsme se přiblížili k Bohu a on se začal přibližovat k nám. Já jsem, na příklad, pochopil a sám sobě musel přiznat nejprve to, že tak jako pravidelná účast v kostele z nás lepší lidi, sama o sobě, neudělá, tak i život mimo živé společenství křesťanů, vede k pasivitě a postupnému vzdalování se od prvotních ideálů. Aniž si to člověk uvědomí nebo je ochoten přiznat, slevuje. Přizpůsobuje se vnějšímu prostředí. Není čas na modlitbu ani čtení Bible. Je tolik věcí co si dělají nárok na naši pozornost. Jako když na moři naberete špatný kurz. Nejdříve to ani nepoznáte. Jen se pomalinku, za to jistě, posunujete špatným směrem. Počáteční, byť jen malá odchylka od původního kurzu, pak může znamenat minutí cíle o stovky kilometrů. A v případě víry, minout cíl by mělo zcela fatální a zdrcující následky. Zpětně si uvědomuji a poznávám, že jsem se Bohu nevědomky a pomalu vzdaloval jak myslí tak životem. Bylo v mém životě pár zásadních okamžiků, kdy jsem nejednal jako křesťan, a za které se nyní stydím. A jestliže mi je díky krvi Kristově Bohem mnoho odpuštěno, mnoho mu nyní dlužím.
A proč to všechno takto zveřejňuji? Copak víra není soukromá věc každého člověka? Ať už je nebo ne, dělám to právě pro ten svůj dluh. S vírou, že hledět na své soukromí by v tomto případě bylo sobecké a nepoctivé zvláště proto, že jsme požádali také o formální členství v Horním sboru ČCE.. Nechceme už dále stát jen na okraji jako hosté, byť mnohými už dávno láskyplně přijati za své. Chceme dát jasně najevo kam patříme a také přijmout zodpovědnost, kterou přirozeně každý člen nese za své společenství. A snad také i bratry a sestry povzbudit, že je pro nás ctí se k nim přihlásit. Zůstat vně a pouze přijímat užitek a prospěch z nedělních bohoslužeb a akcí sboru, se nám ukazuje jako sobecké. Ve spoluúčasti a zájmu jednoho o druhého vidíme naplnění Kristova požadavku lásky, která jediná je schopna přikrýt množství hříchů , překonat zlé a nést evangelium i dalším hledajícím lidem.

Pane, děkujeme Ti za Horní sbor, za celou církev a za každého jednotlivce. Děkujeme za nový domov, novou šanci nebýt samotní ve všem co život přináší. Prosíme pomoz nám stát se jeho plnohodnotnou i prospěšnou součástí. Tak jako je pro tělo, jehož jsi hlavou, důležitý i ten nejnepatrnější orgán.

Autor Ivan Vodák dne 16. 12. 12.

Napište vlastní komentář k příspěvku

Text komentáře *
Vaše jméno *
Příjmení českého prezidenta v roce 2010? *
Všechny položky označené * jsou povinné pro zadání komentáře.

Komentáře k příspěvku

11. 02. 2013 | Kotrlová Hana

po přečtení tohoto článku jsem myslela na svou rodinu, kdy moje sestra i bratr,/ který občas chodí do kostela/, ale i neteře,synovci ztratili cestu do kostela je mi to velice líto. Doufám, že v srdci jim zvěst o Boží lásce zůstala a že cestu zpátky najdu, proto že je mám moc ráda. Když si uvědomím kolik lidí chodívalo pěšky jen z našeho údolí do kostela a ted nikdo i když mají auta je mi z toho smutno a proto jsem vděčná za každého nového člena ve sboru a jsem ráda i za vás. Kéž ti zatoulaní a ztraceni najdou odvahu k cestě zpět

01. 01. 2013 | Pavel Kotrla zvaný Kotel

Moc si vážím každého svědectví co tady můžu číst a konkrétně toto by si měl přečíst opravdu každý. Hodně lidí je mylně přesvědčeno že se obejdou bez společenství, bez sboru a to si ani zdaleka neprošli tím co vy. Je to pro mě opravdu velkým povzbuzením že jste přesto všechno našli cestu zpět do společenství, kde se cítíte přijati a i pro mě je to přijetí sboru velmi důležité (no, myslím že pro všechny). Zároveň mi je povzbuzením váš příchod k nám do sboru v tom smyslu, že tady tvoříme prostředí lákavé pro okolí, že vás oslovila Bohoslužba, že to nebyla nějaká happy akce co vás jsem přivedla, ale normální Bohoslužba. Hodně mě to povzbuzuje a zároveň burcuje k dalšímu společnému proměňování našeho sboru. Jsem vděčný Pánu za působení Ducha svatého v našem sboru a poslední dobou si to i víc uvědomuju a chci prosit Pána za vylití Ducha a nejen na náš sbor, ale všude. Žeň je veliká, ale dělníků málo!


Tato stránka byla aktualizována 23/07/2016 v 09:28.
Zpět nahoru