Horní sbor Vsetín


Duben

Po Út St Čt So Ne
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30
2018

Verš na dnešní den

Biblický citát na dnešní den
Na nebi jsi upevnil svou věrnost. (Žl 89,3)

Máte dotaz?

Daniel Fojtů

Výběr z fotogalerie

FotoGalerie

Poslední příspěvky

Setkání maminek s dětmi
Setkání maminek s dětmi

Zveme Vás na setkání maminek s dětmi....

Otevřené chvály
Otevřené chvály

Volné setkání s chvalami, svědectvím a modlitbou....

Palačinková párty
Palačinková párty

V neděli odpoledne (dne osmého dubna 2018) se v našem sboru konala jedinečn...

Večerní kostel
Večerní kostel

Zveme vás na večerní kostel 15. 4. 2018 od 17.45 do...

Palačinková párty
Palačinková párty

Zveme Vás na palačinkovou párty 8.4.2018 od 16.45 ve Sborovém domě. ...

Nedělní Ohlášky 1. 4. 2018
Nedělní Ohlášky 1. 4. 2018

Na příští neděli 8. dubna zveme všechny děti a jejich rodiče i prarodiče na...

Partnerství se sborem v Cumberlandu
Partnerství se sborem v Cumberlandu

Videa vytvořené pro partnerský sbor v Cumberlandu....

Velikonoční dopis 2018
Velikonoční dopis 2018

V dokumentech ke stažení je k dispozici Velikonoční dopis 2015...

Aktuální časopis Společenství
Aktuální časopis Společenství

Jsou zde ne jen vtipy , ale i spousta zajímavých informací. ...

Setkání maminek s dětmi
Setkání maminek s dětmi

Zveme Vás na setkání maminek s dětmi, které se koná ve Sborovém domě Horníh...

Vyhledat na stránkách

Loading

Drobečková navigace


Zamyšlení a svědectví

Dohnán k víře

Dohnán k víře

Dostal jsem nabídku. Prý jestli nechci občas, nějakou úvahou nebo článkem, přispět na webové stránky sboru.


Obratem mi hlavou proběhly dva pocity. Jednak to bylo potěšení, že jsem byl osloven právě já, jednak to byla pochybnost. Kdo jsem já, aby ostatní zajímaly mé názory!?


Pravda bude asi někde uprostřed. Já jsem jen jeden z mnoha ostatních a můj názor či zkušenost třeba někomu může pomoci.

 

A to je přeci docela dobrá motivace k tomu, občas něco napsat.
Vždyť, konec konců, sám s dychtivostí často pročítám zážitky, zkušenosti a postřehy jiných.

 

 

 


Jen tak si přeci můžeme vytvářet zdravé názory, když vyslechneme jeden druhého.
To, že jsem zvědavý na názor jiných (a toto právo jim rovněž neupírám-totiž mít
svůj pohled) je prvním předpokladem vzájemného obohacování se i porozumění.

 

Dohnán k víře.


Co mne tentokrát trápí je způsob tzv. evangelizace se kterým se, žel, občas
setkávám. Nejde asi ani tak o zlý úmysl jako spíše o nepochopení Ježíšovy výzvy
: "Jděte a získávejte mi učedníky".


Rozumím dobře tomu, že když jsem sám prožil to, čemu my křesťané říkáme obrácení
(poznání své hříšnosti, sklonění se před Bohem a přijetí odpuštění s nadějí
věčného života), tak bych si moc přál, aby to poznali i lidé kolem mě. A zvláště
mí nejbližší. Jako bych zapomněl na to, o čí vlastně jde dílo a začal si myslet,
že já jsem vlastně ten, který musí všechny kolem přesvědčit o poznané pravdě.
Jen aby už kývli! Ať jsou spaseni!
V praktickém životě to pak vypadá tak, že se už i děti, ne zřídka, necitlivě
tlačí k rozhodnutí.


Vím o čem mluvím, protože takto byl „dohnán" k víře i můj syn.
Je to velmi inteligentní, vnímavý a citlivý kluk. Ale tlak na něj vyvíjený byl
neúměrný jeho zralosti. Lidé, kteří "to mysleli dobře" jej tak pronásledovali, že
to mělo téměř opačný účinek. Brali na sebe Boží práci do té míry, že ač si sami
se svým životem tolik hlavu nelámali, jej málem přivedli k psychiatrovi.
Byl plný výčitek, že není dostatečně dobrý křesťan. Že neoplývá vrcholnými
duchovními zážitky jako ti co si jej vzali na mušku. Chybělo mu další citlivé
vedení, aby v sobě neměl jen samé pochybnosti a zklamání, že nedokáže být tak
dobrý a pevný jak se po něm žádalo.


Sám jsem věřící již více než třicet let a tak dobře vím jak je člověk nejdříve
nezralý a musí růst. Řekněte sami. Copak kojence sotva přišlého z porodnice už
posadíme na příklad na kolo a čekáme, že bude jezdit jako nějaký předškolák?
Nechápeme a divíme se (?), že padá a nejde mu to....nutíme jej! Musíš, musíš,
přeci musíš! Až jej úplně a zcela odradíme, pokud mu rovnou neublížíme!?
Tak je to, mám za to, i s „duchovním narozením". Každý musí pomaličku a postupně
růst. A jak dozrává, nabývá zkušenosti. Upevňuje se. Ano jistě i chybuje, ale
má-li kolem sebe dostatek nesobeckých blízkých pak se o něj nemusíme bát. Vždy
přijde pomocná ruka...A to je jistě pravý smysl společenství. Že se vzájemně
jeden o druhého stará, pečuje a bojí..."Tak poznají že jste moji"..říká Ježíš,
že máte lásku jedni k druhým. Nepotřebujete mít stranickou knížku. Uniformu nebo
nálepku té či oné církve.


Žel my lidé (i sebe pochopitelně počítám) umíme hodně věcí pokazit. Bereme mnohé
do vlastních rukou a "hrneme" to po svém. Věřím však, že pokud budeme důsledně
usilovat o život v lásce, není třeba se strachovat o to, že si náš život Bůh
nepoužije, aby oslovil koho oslovit chce. Trefně to vyjádřil moudrý biblista pan
prof. Heller když na adresu těch co více evangelizují slovy než skutkem, řekl,
že chceme ty nevěřící prostě "umlátit křížem po hlavě".


A ani já se nebojím, že pokud budu bojovat o důsledný a poctivý život na
křesťanských principech, že je to málo. Ono to mluvení bývá často snadnější než
skutek. Bez pochyby je také velmi důležité upřímné slovní vyznání, přijde-li
vhodná chvíle. Ale pokud naše slova nebudou v souladu s vlastním životem, nebude
naše křesťanství příliš věrohodné. A to poznají a vycítí lidé v našem okolí
velmi dobře. A nemusejí být právě věřícími. Na to klidně vezměte jed!
Proto přeji sobě i vám, abychom vždy raději byli schopni vnímat ony pověstné
trámy ve svých očích a nikoli třísky v oku toho druhého, třeba i proto, aby v
nás měli nově obrácení křesťané pomoc i příklad.

 

Ivan.

Autor Martin Kotrla dne 26. 02. 12.

Napište vlastní komentář k příspěvku

Text komentáře *
Vaše jméno *
Příjmení českého prezidenta v roce 2010? *
Všechny položky označené * jsou povinné pro zadání komentáře.

Komentáře k příspěvku

28. 02. 2012 | Tom Mikuš

Jojo, naprosto s vámi souhlasím a dodávám jen verš ze Zacharjáše: "...Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů..."

26. 02. 2012 | Ondra

Nad tady tímto tématem taky už nějakou dobu přemýšlím a docela mě to trápí. Určitý okruh mých známých neustále tlačí na jednu osobu aby se obrátila a aby uvěřila. Ten okruh lidí se pořád diví jak to, že se nic neděje...já se vůbec nedivím, že se nic neděje. Myslím, že by jsme měli méně tlačit, míň zvát a přemlouvat, ale mnohem víc se modlit a jak říkáš svědčit svými skutky a láskou.


Tato stránka byla aktualizována 23/07/2016 v 09:28.
Zpět nahoru