Horní sbor Vsetín


Říjen

Po Út St Čt So Ne
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031
2018

Verš na dnešní den

Biblický citát na dnešní den
Chraňte se před každou chamtivostí. (Lk 12,15)

Máte dotaz?

Daniel Fojtů

Výběr z fotogalerie

FotoGalerie

Poslední příspěvky

Kdo uteče, vyhraje?
Kdo uteče, vyhraje?

Je to už pár let zpět, co v našem sboru vznikly, z touhy po dalším než jen ...

Artko – Festival UNITED 2018
Artko – Festival UNITED 2018

Zajímá tě hudba, tanec, malba a další umění v církvi nebo mimo ni? Pak práv...

Rozloučení s bratrem Smetanou
Rozloučení s bratrem Smetanou

Vážení a milí, posíláme dodatečné sdělení pro ty, kdo nebyli osobně přítom...

Večerní kostel
Večerní kostel

Zveme vás na večerní kostel od 17.45 do 19.15...

Potáborové setkání větších i menších dětí v Liptáte
Potáborové setkání větších i menších dětí v Liptáte

Potáborové setkání větších i menších dětí se uskutečnilo v Liptáte 28.–30. ...

Trochu jiná sborová neděle
Trochu jiná sborová neděle

K zahájení školního roku jsme se sešli na shromáždění, které bylo přizpůsob...

KRÁL DAVID – Nivka 2018
KRÁL DAVID – Nivka 2018

V termínu 9. 7.–13. 7. 2018 se letos konal malý tábor pro děti od 6 do 10 l...

Program United 2018
Program United 2018

Program United 2018 ke stažení...

Zpráva z pohádkového lesa
Zpráva z pohádkového lesa

Dne 3.6.2018 se uskutečnil pohádkový les. Jako již tradičně jsme čekali do ...

Maňáskové představení
Maňáskové představení

Janka a drak Kruťák...

Vyhledat na stránkách

Loading

Drobečková navigace


Zamyšlení a svědectví

Jak jsme stěhovali bezdomovce

Jak jsme stěhovali bezdomovce

Pan K. chodí na faru už více než pět let. Kdysi býval úspěšným člověkem. Chodil v obleku s elegantním kufříkem. Měl rodinu, pohlednou ženu a dvě děti. Dělával doma i barevné fotografie. Ať už si to připouští nebo ne, podle všeho byl už tehdy jeho problémem alkohol. Když se napije, je nesnášenlivý, nepříjemný a útočný. Díky alkoholu přišel o práci, o rodinu i o bydlení. Před dvěma lety mu uřezali nohu. Je z něho bezdomovec a ještě na vozíčku. Ale je to zvláštní vsetínský patriot. Byl už v několika zařízeních, na Moravě i v Čechách. Dříve nebo později každé zařízení opustil a vrátil se zpět na Vsetín. Na faru chodí na kafe. Většinou ráno a v poledne. Mezitím projede město, pobude na náměstí, u Bečvy a jinde.
S ubíhajícím podzimem přibývá chladných dnů. Zatímco ještě v září nechce pan K. o umístění do nějakého zařízení ani slyšet, na konci října už začíná měnit názor a v listopadu s příchodem prvních mrazů přiznává, že by i někam šel. Ale nikde ho nechtějí. Běžná zařízení pro bezdomovce nevezmou invalidu. A jiná zařízení jsou beznadějně plná a navíc vyžadují doporučení lékaře.
Předpověď počasí je typicky zimní. Mají přijít mrazy. Pan K. se stěhuje do výklenku před naší garáží. Spí tam na lavičce, kterou si vždy „vystele" letáky nebo starými novinami. Večer si často pomáhá vínem. Ráno má kalhoty promočené. Když se napije, nedokáže zadržet moč.
Ráno jsou mínus 4 stupně. Pan K. nerad vstává z lavičky. Dostane horké kafe a rohlík. Sněží. Fouká vítr a předpověď není nijak příznivá. Pan K. vyráží na vozíčku do ulic města pokrytých slanou sněhovou břečkou. Spojuji se se sociálním odborem MěÚ. Pana K. dobře znají. Pracovnici, která s ním chtěla jednat o možném řešení situace poslal do p.... Přes celé náměstí na ni řval, že je k.... Těžká domluva. Se mnou ovšem celkem komunikuje. Domlouváme se s ženskýma ze sociálky, že jediné vhodné zařízení, kam může jít, je PL Kroměříž. Už tam byl před dvěma lety, ale ze své vůle odešel.
Večer se pan K. znovu objevuje u garáže. Tentokrát ho necháme přespat raději uvnitř garáže. V noci má mrznout ještě víc než včera. Ráno, po noci v teplé garáži má pan K. rýmu. Nabízím, aby zůstal i přes den raději uvnitř, ale nechce. Musí do města. Domlouváme se, že navštíví centrum pro bezdomovce v Rokytnici. Musí se umýt a dostat nové oblečení. Staré, mokré a smradlavé skončí v kontejneru.
Fouká mrazivý vítr a žene nové a nové přívaly sněhu. Po dohodě s ženskými ze sociálky se snažím sehnat pana K. někde ve městě. Dvě hodiny běhám a nic. Že by ho někdo vzal někam k sobě dovnitř? Je totiž domluveno, že na jednu noc ho vezmou do Elimu. Tam se umyje a dostane nové oblečení. A zítra poputuje do PL Kroměříž. Včera jsem totiž navštívil jeho obvoďáka, pana dokrtora H. Starší pán. Pana K. zná už léta. Je vstřícný. Ochotně (po kolikáté už?) napsal doporučení k umístění do protialkoholní léčebny. Slyším, jak říká něco o chronickém etylizmus a narušení nebo poškození charakteru... Sláva. Máme papír s razítkem v ruce.
Ale kde jen ten pan K. vězí? Zvoní mi mobil. Schovávám se do nejbližšího vchodu před sněhem a větrem. Volá ředitel Městské policie. Jeho muži pana K. našli a dostali za úkol přepravit ho do Elimu. Vzhledem ke stavu, v jakém pan K. je, ho nemohli vzít do obyčejného služebního vozu. Tak se našlo řešení: Dva jiní bezdomovci dostali příslib finanční odměny, když pana K. dotlačí na vozíku do Elimu.
Odcházím z města. U mostu přes Bečvu se mi naskytne bizardní obrázek: Na vozíčku sedí zasněžený, ale zjevně spokojený pan K. O kousek dál, ve vchodu do budovy, chránění před větrem a sněhem stojí dva lidé a pokuřují. Jsou to ti, kteří mají pana K. přepravit do ubytovny. Čeká je ještě dlouhá cesta. Přidávám jim nějaké drobné, aby měli větší stimul. Na chodnících i silnicích vítr dělá závěje. Všude je vrstva škaredé slané kaše. Vozík pana K. má kola úplně obalené, i pan K. je celý zavátý sněhem. Ptám se pana K., jestli mu není zima. Směje se a neodpovídá. Pravda, dost blbá otázka.
Druhý den ráno pro mě přijíždí řidič z MěÚ. Pojedeme do Elimu, naložíme pana K., přibereme pracovnici sociálky a vyrazíme směr Kroměříž. V autě je vzadu sedadlo potažené igelitem. Tam bude sedět pan K.
V Elimu jde všechno rychle. Pan K. trvá na tom, že musí vzít s sebou všech pět igelitek s podezřelým, poněkud zapáchajícím obsahem. Raději nedebatujeme, všechny igelitky házíme do jednoho velkého pytle. Však oni mu to už v Kroměříži přeberou. Pan K. je vymydlený a celý v novém oblečení. Igelit na sedadle v autě je zbytečný. O berlích a s mírnou pomocí se dostává pan K. na vyvýšené sedadlo auta. Vyrážíme. Naštěstí už k ránu přestalo sněžit. Silnice budou snad prohrnuté.
Vzpomínám na podobný odvoz do Bílé Vody vloni na konci října. Přišla sněhová kalamita. Polámané stromy. Uzavřené cesty. Přesto se chlapi z MěÚ až do vzdálené Bílé Vody úspěšně dostali a pana K. umístili v Institutu Krista Velekněze. Ovšem na jaře, právě na Velký pátek byl pan K. opět na faře. Zazvonil a jakoby tu byl naposledy včera žádal: „Uvař mi kafe."
Tentokrát snad bude cesta jednoduší. U MěÚ vyzvedáme pracovnici sociálky a vyrážíme směr Kroměříž. Cestou se domlouváme, jak to uděláme. Slečna ze sociálky se snaží přimět pana K., aby myslel na svou budoucnost. Zjevně je to nad jeho síly. Když slečna nedá pokoj, pan K. začne zvyšovat hlas. Sedím vedle něho a nerad bych, aby vznikl konflikt. Snažím se řeč odvést jinam.
Řidič je zkušený harcovník. Do PL Kroměříž nejede poprvé. Připravuje nás na to, že budeme muset dlouho čekat. Na příjmu prý totiž bývá i několik sanitek a pak se čeká třeba i tři hodiny.
Konečně jsme tam. Ještě se ohlásit na bráně a jedem na příjem. Budova příjmu je jinde než bývala. Nyní je naproti pětky. To je oddělení kde jsou hospitalizované ženy. Na parkovišti před budovou žádná sanitka. Máme neuvěřitelné štěstí. Poprvé si pomyslím: Pane, díky! Ještě netuším, že tahle krátká modlitba vděčnosti mi na mysl přijde vícekrát.
Vystupujeme a stěhujeme pana K. do budovy a pak do ordinace. Začíná první problém: doklady. Pan K. žádné nemůže najít. Ani OP, ani kartičku pojišťovny. A to je předevčírem ještě měl! Viděl jsem je na vlastní oči. Musíme prohledávat smradlavý obsah igelitek. Dělá se mi u toho zle, ale co se dá dělat. Slečna ze sociálního, ani řidič se k tomu nemají. Hledání je marné. Že by zůstaly doklady ve starých věcech? Pan K. tvrdí, že je určitě má. Ale kde? Sám teď neví.
Jediným dokladem je tedy doporučení obvodního lékaře. A to je další problém: „Na základě takového doporučení vám ho tady nemohu vzít." prohlásí mladý lékař na příjmu. „Ale on je alkoholik a vy tu máte protialkoholní oddělení." namítám. „Ano. Ale jsme psychiatrická léčebna a tak pán musí mít doporučení od psychiatra. Kdybychom měli brát každého alkoholika, kam bychom došli?"
„Ale víte, my ve městě nemáme žádné zařízení, kam bychom ho umístili." snaží se zapůsobit slečna ze sociálky. „To je váš problém, ne náš." kontruje doktor. „Vždyť jste ze sociálního odboru. Tak si nějaké takové zařízení pořiďte. My nemůžeme řešit problémy za vás."
„Ale pan K. je ojedinělý problém." vkládám se do hovoru, který se začíná ubírat nebezpečným směrem. „Opilců a bezdomovců je na Vsetíně mnoho, ale jedině pan K. je v takovém psychickém stavu, že není schopen se o sebe postarat."
„Ale my ani nic nevíme o jeho celkovém zdravotním stavu." opět namítá doktor. Pak se obrací na pana K.: „Jak se cítíte?" „Dobře." „Chybí vám něco?" „Jenom ta noha." „Pijete?" „No, občas si dám nějaké pivo." Už to nevydržíme a společně se slečnou ze sociálky se pouštíme střídavě do pana K. a doktora: „On pije mnohem víc. Pane K., jen vzpomeňte na ty láhve vína, co jste míval večer před spaním!" Pan K. pak přeci jen a nerad připouští, že pije víc: „No dobře! Tak piju! A už mě nes....!"
Doktor ale znovu připomíná, že o panu K. nic neví a že ani v doporučení není nic podrobnějšího o jeho zdravotním stavu. „Ale vy pana K. tady musíte mít v evidenci!" napadne mě spásná myšlenka. „On tady u vás byl před dvěma lety hospitalizován." Sestra hledá v počítači. „Žádného pana K. ze Vsetína tady nemám!" prohlásí kategoricky. „Ale musíte ho tam mít!" trvám zoufale na svém. „Vždyť jsem ho tady byl i osobně navštívit!" Do věci se vkládá doktor na svém počítači: „Ano, je tady." Chvíli studuje zprávu, pak hlasitě čte některé útržky: „..žádá o propuštění.... opakovaně trvá na svém propuštění....tvrdí, že nechce být mezi blázny...na základě vlastní trvale opakované žádosti propuštěn." Blednu. Co teď? Doktor dlouho něco píše. Naivně si myslím, že je to dobré znamení.
Nakonec se doktor zvedne a podává nám papír: „Tady máte zprávu a odvezte si ho zpátky do Vsetína." Polije mě horko. Představím si všechno to úsilí, čas a množství zaangažovaných lidí: „My si ho na Vsetín zpátky v žádném případě neodvezeme! Pan K. je narušený člověk, psychiatrický případ a patří sem k vám! Nejde jen o to, že pije, ale že je psychicky narušený. A proto zůstane u vás!" Doktor na mě chvíli hledí a pak řekne poněkud naštvaně a rezignovaně: „Dobrá, já bych ho sem nevzal, ale zkusím zavolat řediteli, který je zároveň primářem protialkoholního oddělení." Říká jeho jméno a já zadoufám, že se se to zdaří, protože to jméno znám. Po chvíli hovoru doktor odloží mobil: „Máte štěstí, že náš ředitel je humanista. Vezme ho." „Na rozdíl od vás spíš nezapomněl, o čem je Hippokratova přísaha." pomyslím si. Ale nahlas řeknu: „To jsme rádi." Pane, díky!
Vycházíme z ordinace do vestibulu. Když jsme přijeli, byl prázdný. Teď tam postává snad 15 lidí: vždy malá skupinka slušně vyhlížejících lidí s jednou lidskou troskou uprostřed. Doktor vychází z ordinace hned za námi: „Sestro, jdu na oběd!", volá a nevšímavě prochází kolem čekajících.
Vyšli jsme ven. Na točně před příjmem stojí 4 sanitky. Náš řidič na nás vesele haleká: „A to ještě dvě hned odjely!" Díky, Pane! napadne mne opět docela přirozeně kratičká modlitba při představě, jak by to asi dopadlo, kdybychom přijeli o půl hodiny později.
Za chvíli už parkujeme před protialkoholním oddělením. Ještě nevejdu dovnitř a už potkávám dvě známe tváře. Rádi by vykládali, ale není času. Musíme vyložit věci, vozík a vyřídit formality. Pan K. si sedá do křesla ve společenské místnosti. Je tu snad 50, snad 80 chlapů. Některé zjevy jsou hrozivé, někteří jsou už od tváře nešťastníci. Ale je oběd a mají pečenou kachnu. Takže nálada je celkově dobrá. Tak nevím, jak tu pan K. vydrží. Loučíme se. Slibuje, že aspoň do jara tady určitě zůstane. Ale příště ho už nevezmou. Ale příště?! Jaképak příště? To je daleko! Ještě ani nebyly vánoce a zima teprve začíná! A po zimě zase bude jaro a po jaru léto.
Odjíždíme zpátky do Vsetína. Ve chvílích mlčení sleduju zimní krajinu a občas se modlím: Pane, děkuji! To bylo fakt o vlásek.
Druhý den, v pátek ráno je mínus 10, v neděli dokonce mínus 18. -pč-

Autor Pavel Čmelík dne 25. 12. 10.

Napište vlastní komentář k příspěvku

Text komentáře *
Vaše jméno *
Příjmení českého prezidenta v roce 2010? *
Všechny položky označené * jsou povinné pro zadání komentáře.

Komentáře k příspěvku

14. 01. 2011 | Pavel Čmelík

V úterý 11.1. jsme pana K. navštívili v léčebně v Kroměříži. Byl spokojený, ale mezi řečí nezapomněl utrousit, že má domluveno s primářem, že 1.4. odchází zpátky na Vsetín.


Tato stránka byla aktualizována 23/07/2016 v 09:28.
Zpět nahoru