Horní sbor Vsetín


Červenec

Po Út St Čt So Ne
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031
2018

Verš na dnešní den

Biblický citát na dnešní den
Ratolest, která nese ovoce, čistí. (J 15,2)

Výběr z fotogalerie

FotoGalerie

Poslední příspěvky

Zpráva z pohádkového lesa
Zpráva z pohádkového lesa

Dne 3.6.2018 se uskutečnil pohádkový les. Jako již tradičně jsme čekali do ...

Večerní kostel
Večerní kostel

Zveme vás na večerní kostel 17. 6. 2018 od 17.45 do...

Maňáskové představení
Maňáskové představení

Janka a drak Kruťák...

Pohádkový les 2018
Pohádkový les 2018

Vstupte s námi do pohádkového lesa dne 3. 6. 2017 mezi 14.30–15.30 hodinou....

Malý tábor na Krošenku
Malý tábor na Krošenku

Dne 30. 4. se uskutečnil seznamovací výlet dětí, které se letos chystají na...

Před táborový Výlet
Před táborový Výlet

V sobotu 26. 5. 2018 vyrazíme na výlet, na který srdečně zveme všechny děti...

Zapojte se do Fusionu
Zapojte se do Fusionu

Konkrétní informace o Fusionu, jak je možné se zapojit....

Příjemné s užitečným
Příjemné s užitečným

Řekněte. Nezní to úžasně pozitivně? A nemyslím teď pouze ta dvě přídavná jm...

Setkání maminek s dětmi
Setkání maminek s dětmi

Zveme Vás na setkání maminek s dětmi....

Otevřené chvály
Otevřené chvály

Volné setkání s chvalami, svědectvím a modlitbou....

Vyhledat na stránkách

Loading

Drobečková navigace


Stojí za přečtení

Čas přestat psát aneb jak to vidím v Horním sboru

Čas přestat psát aneb jak to vidím v Horním sboru

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod sluncem svůj čas" říká kniha Kazatel.

„Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje".
...a já pro sebe dodávám : „Je čas mluvit (nebo psát) i čas mluvení zanechat a něco dělat." Tak nějak to v současných chvílích cítím a prožívám. S velkou dychtivostí a touhou se rozdělit, jsem usedal ke klávesnici a popisoval své životní prožitky a zkušenosti (viz. jiná místa této rubriky). Psal jsem o svém uvěření i o svém odpadnutí. O svém životě v církvi, odchodu i svém návratu. Také jsem popisoval jak mne nebavilo žít a Bůh se mi zdál velmi vzdálený.

 

Dnes mohu říct, že cítím jak se dá žít na plno a při tom radostně a s nadějí. Jako bych postoupil do vyššího ročníku životní školy a nahlédl do nových učebnic, plných úžasných a zajímavých informací. Najednou vidím co jsem dříve neviděl. Chápu to, čemu jsem dříve nerozuměl a prožívám co jsem nezažil. A jak je možná tato změna? Sám bych rád znal odpověď. Vím jen, že dříve jsem žil jen pro sebe. Sobecky a tím i jaksi na prázdno. Je to jako když honíte vítr. Dosáhnete toho a onoho, ale štěstí srdci a pokoj duši to nepřináší. Točil jsem se v bludném kruhu hledání svého štěstí a ono mi protékalo mezi prsty jako voda, kterou sice cítíte, vnímáte, ale v dlaních neudržíte. Dnes přemýšlím jak hodnotu svého života vylepšit. Paradoxně to lze odvracením soustředění na sebe sama, směrem k druhým. Jde to ztuha, ale jde to.

 

„Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk z veškerého svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí..." říká Bible.

 

A co já a Horní sbor? Dlouho jsem měl čas jen přijímat a užívat si statut hosta. Nasávat slavnostní atmosféru bohoslužeb a společných shromáždění a nevědět nic o špinavém prádle, které se přeci v každé fungující domácnosti (byť v soukromí) pere. Hostům se neukazuje neustlaná postel ani špinavé ponožky, které nebylo čas uklidit. Host je vážený a dostává jen to nejlepší.

 

Mluvím o chvílích, kdy jsem znovu začal chodit do kostela. Životní zkušenost mě ale naučila, že to tak nemůže trvat věčně, totiž prožívat jen vše pozitivní. Buďto budu stále oním hostem a zároveň zůstanu na okraji společenství, nebo se do tohoto společenství nechám vtáhnout a přijdu o iluzi bezstarostného ideálu. Něco za něco. Stanu-li se domácím se všemi výhodami, musím také počítat se zápory. Nazveme-li to, že vzájemné soužití vždy přináší střety názorů a práci, záporem. A tak po oné době sladkého nic-nevědění přišly, chvíle deziluze. Kde je člověk, bývá i problém. Kde je mnoho lidí je logicky i mnoho problémů. Mám za to, že je více těch, z řad křesťanů, kteří s velkým nadšením přijmou víru a později bývají rozčarováni či zklamáni. To předně když se setkají s projevy v jednání a chování křesťanským normám neodpovídajícím. Jako by ono úžasně osvobozující a povznášející evangelium ztrácelo na věrohodnosti. A někdy možná mnozí z nás opravdu zapomínáme, že naše největší zodpovědnost je právě ve znevěrohodňování křesťanství. Pokud nežijeme v co nejtěsnějším souladu s tím co vyznáváme. A to nemluvím o tom, že na cestě klopýtáme, chybujeme ani o tom, že každý z nás se nachází na jiné úrovni poznání a duchovního růstu. Mluvím o nedostatku sebereflexe a upřímnosti k sobě samému, kdy mé vlastní jednání neodpovídá tomu co vyznávám. Mluvím o trámech ve vlastních očích, které mě paradoxně neoslepují, ale naopak zostřují můj zrak do té míry, že v oku bratra rozeznám i nepatrnou třísečku. Věřte mi. Něco o tom vím. Sám jsem léta žil s dobrým pocitem znovuzrozeného, kterého tato zkušenost omlouvá v tom, když na sobě přestane...co přestane, ani vlastně nezačne pracovat.
Slova : „Jdi a nehřeš víc" a také „Miluj a odpouštěj, jako je tobě odpuštěno", se scvrkla v samolibé sebeuspokojení, že krev Kristova je dokonalý samočistící, a nekonečně znovu a znovu omývající prostředek.

 

Důkaz o Boží lásce pro mne osobně existuje v tom, že jsem dostal novou šanci. Jiný důvod pro to, mi tuto šanci dát, mě ani nenapadá.

 

A tak jsme se po určité době, pravidelného navštěvování bohoslužeb, přihlásili (i s manželkou) ke členství ve sboru a církvi. Stali jsme se konečně domácími. A už se před námi neschovává ono ušpiněné prádlo. Statut hosta, který je jaksi na okraji a jen lízá smetánku, jsme vyměnili za výsadu domácích, kteří jsou bráni na roveň, ale se vším. I s problémy a těžkostmi se kterými se společenství musí potýkat. Nelze jen brát, nelze se jen vézt. Je to často lopota a někdy i rozčarování. Zkušený rolník však ví (říká obrazně Bible), že spolu roste všelijaká bylina a není na nás dělat čistku. To nechejme Hospodáři. S dostatkem sebereflexe mějme naopak zdravou míru obav, abychom sami prošli pomyslným sítem. Ba nad to. Abychom byli užiteční. A tak jak jsme byli sami přijati, chceme přijímat jiné. Povzbuzeni povzbuzovat ostatní. Jeden vnitřní rozklad společenství už jsme kdysi prožili a nechceme jej zažít znova. K tomu je potřeba se zapojovat do práce, nemlčet nebo i zmlknout když je potřeba. a je proto ten správný čas
Někdy mne napadá, jak snadno zapomínám, že cesta našeho Mistra, než zvítězil, byla cesta kříže a trnové koruny. Co mám čekat jestli jej chci následovat? Vavříny, chválu a stupně vítězů? To bych opravdu předbíhal...

 

Jeden bratr mi občas s nadsázkou, obrazným lomením rukou a s úsměvem říká : „Kam ses to jen bratře dostal...!?" A myslí tím do jaké společnosti a s jakými problémy, které se tu a tam vyskytnou a vyskytovat budou. Ale sám to nevzdává a ví, že nevyhraje ten kdo uteče!

 

A tak jako rozmanité společenství s různými potřebami i názory každého jednotlivce, hledáme místo pro pískoviště, řešíme co se zanedbanou farskou zahradou, která se jedněm zdá optimální když zarůstá bez údržby a jiní vidí potřebu zásahu odborníka. Přemýšlíme jak se podělit o práci které přebývá a o peníze jichž se nedostává. Jestli je vhodné zavádět novoty v bohoslužebném scénáři nebo lpět na tradici. Myslím, na příklad, novoty v podobě oslovování dětí a jejich zvaní do čela kostela v rámci tzv. „Slovíčka pro děti" v úvodu nedělních bohoslužeb. Zda kazatel neklade moc otázek a nebo nestojí ke shromážděným někdy zády. Některé starší členy trápí hlasitost a četnost nedělí pro mládež, kdy mají mladí možnost slavit Boha podle svého, aniž by docela zmrazili svůj horkokrevný mladický temperament, plný vděčnosti a síly. Síly, která těm starším již ubývá a často se dobíjí zpěvem žalmů a prastarých tradičních a táhlých kancionálů. Někomu (v tomto případě myslím, že většině) se líbí, že jsou v kostele i maminky s kočárky a mrzí je když dítě zapláče a matky překotně kostel opustí v obavě, že ruší vážnost probíhajícího programu. Jiným zase možná vadí když dítě zapláče a vyruší tak „posvátný" obřadný klid a jejich soustředění. Nedomýšlí už, že rodiče oněch dětí, kteří neunesou pocit narušitelů, tak přichází o jedinečnou přítomnost na bohoslužbě i o kázané poselství. A kdo má, v těch všech i mnoha dalších případech, pravdu? Všichni přece víme, že ten, kdo usiluje o vzájemnou lásku, úctu i toleranci. Ten kdo ponejprv zametá před vlastním prahem a druhého považuje za přednějšího sebe.

 

Jen díky poslušnosti příkazu vzájemné lásky pak můžeme prožívat mnohé z toho co v sekulární společnosti tolik chybí. Porozumění, pocit sounáležitosti i nezištnou a obětavou pomoc. To jediné, co v tom veškerém našem pachtění se, jenž je našim odvěkým údělem, má opravdový smysl. A to je být druhým bližním. Nedělám si iluze, že při rozličnosti našich temperamentů, povah a lidských vlastností si budeme všichni blízcí. Ale jsem přesvědčen, že si máme být bližními. To je těmi, kteří se ustrnou, slitují a přemýšlí co je dobré pro druhé. Mladí pro staré, staří pro mladé. Já pro tebe, ty pro mne.

 

Mluvím-li za sebe, jsem rád, že mladí bojují za to, aby byly bohoslužby i pro ně. Problém nastane až nebudou bojovat, protože do kostela nepřijdou. Těší mne snaha oslovovat a smysluplně zaujmout děti. To jistě není lehký úkol. Oceňuji nápaditost promítání textů písní či veršů z Bible na stěnu a chápu, že se někdy vloudí i pravopisná chyba. Textů je jistě veliké množství a obětavců ke korekturám málo nebo žádný!?. Chápu starší generaci, že ji občerstvuje dodržování zaběhaného řádu, stejně tak jako vítám vybočení ze stereotypu. Mám radost když vidím jak se myslí i na ty nejmenší a naši faráři se učí jak být pohotovými vypravěči, dnešním jazykem řečeno moderátory, kteří osloví a zaujmou děti v omezeném čase. Bojím se doby když nebude v kostele slyšet zaplakání nemluvňat, ale jen šustění papírků od bonbonů některých nejstarších, jenž potřebují nutně zahnat sucho v ústech. Dnes už dobře vím, že se společenství církve snáze obejde beze mne, než já bez něj. A pak je tady modlitba. Tento úžasný prostředek (křesťana) pro řešení každého problému. Ten funguje opravdu zaručeně. Zvláště pak pokud spolu s ním použijeme i dalších darů jako jsou třeba pracovité a obětavé ruce a ochotné srdce.

 

P.S. Horní sbore!
Mám tě rád. Tys nás přijal takové jací jsme a proto i já, chci-li být přijímán, snažím se sám přijímat ostatní. Neptal ses co jsme zač, když jsme našli útočiště ve tvých lavicích a oázu klidu ve tvých zdech. Byl jsi tu když já jsem ještě nebyl a budeš dál až já zase nebudu. Nejsi dokonalý, ale jsi náš. Proto stojíš za nějaký ten mozol na rukou při práci na společném díle, či ztrátu některé z iluzí o tvé dokonalosti. Alespoň tak lépe vyniká dokonalost Toho kdo ti dává svého Ducha, život i samotný smysl tvého bytí.

 

Pane děkuji Ti za Tvou církev, které dáváš zvláštní a jedinečná zaslíbení. Děkuji, že každého z nás přijímáš a neděláš mezi námi rozdílu. Děkuji Ti také za náš Horní sbor i každého jednotlivě. Pomoz nám, prosím, v našem soužití, aby se v něm zrcadlila Tvoje láska a bylo v něm místo pro každého kdo o to stojí.

 

Autor: Ivan Vodák

Autor Jarek Kotrla dne 30. 07. 13.

Napište vlastní komentář k příspěvku

Text komentáře *
Vaše jméno *
Příjmení českého prezidenta v roce 2010? *
Všechny položky označené * jsou povinné pro zadání komentáře.

Tato stránka byla aktualizována 23/07/2016 v 09:26.
Zpět nahoru