Horní sbor Vsetín


Červenec

Po Út St Čt So Ne
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031
2018

Verš na dnešní den

Biblický citát na dnešní den
Ratolest, která nese ovoce, čistí. (J 15,2)

Výběr z fotogalerie

FotoGalerie

Poslední příspěvky

Zpráva z pohádkového lesa
Zpráva z pohádkového lesa

Dne 3.6.2018 se uskutečnil pohádkový les. Jako již tradičně jsme čekali do ...

Večerní kostel
Večerní kostel

Zveme vás na večerní kostel 17. 6. 2018 od 17.45 do...

Maňáskové představení
Maňáskové představení

Janka a drak Kruťák...

Pohádkový les 2018
Pohádkový les 2018

Vstupte s námi do pohádkového lesa dne 3. 6. 2017 mezi 14.30–15.30 hodinou....

Malý tábor na Krošenku
Malý tábor na Krošenku

Dne 30. 4. se uskutečnil seznamovací výlet dětí, které se letos chystají na...

Před táborový Výlet
Před táborový Výlet

V sobotu 26. 5. 2018 vyrazíme na výlet, na který srdečně zveme všechny děti...

Zapojte se do Fusionu
Zapojte se do Fusionu

Konkrétní informace o Fusionu, jak je možné se zapojit....

Příjemné s užitečným
Příjemné s užitečným

Řekněte. Nezní to úžasně pozitivně? A nemyslím teď pouze ta dvě přídavná jm...

Setkání maminek s dětmi
Setkání maminek s dětmi

Zveme Vás na setkání maminek s dětmi....

Otevřené chvály
Otevřené chvály

Volné setkání s chvalami, svědectvím a modlitbou....

Vyhledat na stránkách

Loading

Drobečková navigace


Stojí za přečtení

Nevděk.

Nevděk.

Vůbec nevím proč, ale téměř po třiceti letech jsem si uvědomil jak jsem nevděčný. Nebo lépe vyjádřeno jak málo si uvědomuji s jakou samozřejmostí přijímám vyslyšení svých modliteb. Připadám si jako dítě, které pořád o něco prosí, stále vidí spoustu toho co by bylo dobré a co by potřebovalo, ale jen zřídka vnímá kolik toho přijímá s velkou samozřejmostí.
Dnes se za mnou zase zastavil můj starší brácha Zdeněk. Uvařili jsme si kafe, sedli si do stínku vedle rozkvetlých truhlíků plných květin a vedli debatu. Debatu o všem možném. Jako bychom doháněli resty z minulosti kdy komunikace vázla a nebo byla zhola nemožná. Každý jsme totiž byli někde jinde. Ne v jiném městě či státě, ale míjeli jsme se názorově a svými životními cestami. To především.
Já jsem byl tehdy mladý a nadšený, čerstvě obrácený, křesťan a on uzavřený a do sebe ponořený introvert tápající životem. Kluk s nadprůměrným IQ, který neznal ve škole jinou známku než jedničku, ale zároveň člověk, který k tomu, aby mohl nasednout do autobusu či vlaku, nebo jen prostě ráno přijít do třídy mezi spolužáky na gymnáziu, potřeboval dávku alkoholu.
Dlouho se to doma tajilo. Ani vlastně nevím kdy jsme, my, ostatní sourozenci pochopili co se děje.
A to ještě na základě tajně vyslechnutých vzrušených debat rodičů za zavřenými dveřmi. Vlastně až na konci kteréhosi školního roku, vyšlo najevo, že o desítkách Zdeňkových zameškaných vyučovacích hodin rodiče vůbec nevědí. Jak je možné, že tento jinak, premiant je najednou absentérem a podvodníkem, který falšuje podpisy rodičů na omluvenkách. Vím také, že se řešil případ krádeže alkoholu v prodejně potravin „u Bambucha". Později pak spálené osobní doklady, které měly předcházet Zdenkově sebevraždě.
Rodiče byli zoufalí, a dělali co mohli, aby své dítě zachránili. Pro mě to bylo jasné. Tam kde si lékaři, učitelé ani pedagogové neví rady, může pomoci už jen Pán Bůh. Ovšem o víře nechtěl brácha ani slyšet. Jednou se mi jej sice podařilo přivést na setkání se zdejším baptistickým kazatelem, ale jak se zdálo s nulovým výsledkem.
Ani nevím jak Zdeněk vlastně odmaturoval a dokonce pokračoval ve studiu na vysoké škole. Problémy ovšem měl stále. Jen se je naučil zvládat pomocí psychofarmak zapíjenými alkoholem. Stal se z něj „závislák", kterému nebylo pomoci. Jeho problémy narůstaly. Domů jej občas přivezla policie nebo se někde po městě válel opilý a do domu rodičů se vkrádal, pozdě v noci, sklepním okénkem. Když začal fyzicky napadat matku, bylo nutno soudně jej zbavit trvalého pobytu u rodičů. Znamenalo to „vyhazov" na ulici. Opakovaná protialkoholní léčba nezabírala. Nebylo mu rady a tedy ani pomoci. Ale myslím, že sám si už ani pomoci nemohl. Nakonec jej odmítali vpustit na přenocování i do azylového domu. Tam totiž nikdo podnapilý nesmí. Netušili jsme jak je to zlé. Známí říkali, že jej viděli opilého a bez bot potloukat se městem. Mnoho lidí se modlilo, ale jako by marně. Zdeněk si potřeboval sáhnout na. ono pověstné dno. A sáhl. Jednou spadl z římsy okna a polámal si nohu. Ovšem ve skutečnosti (jak později řekl) na něj sáhla smrt a on to konečně „vzdal"
Dnes je bez léků i kapky alkoholu. Jeho drogou je víra a touha následovat Pána Ježíše Krista. Pomáhá starým a potřebným a na jeho životě je vidět, že už je to někdo úplně jiný.
A já ? Tak jako tehdy se modlím a předkládám Bohu své naléhavé prosby za potřebné kolem sebe. Až dnes jsem se konečně zastavil a začal také děkovat. Ohlédl jsem se totiž zpět a uviděl kolik mých modliteb bylo vyslyšeno. Ohlédl a taky se zastyděl. Jak samozřejmě jsem schopen přijímat všechno to dobré čím jsem zahrnován. Je to snad proto, že všechno nedostanu teď a okamžitě a jak běží čas už to sotva vnímám? Asi to tak nějak bude. Proto nově prosím o to, abychom byli schopni vidět a uvědomovat si jak štědrý je náš Bůh a kolik nám toho dává a my bereme a bereme a bereme.

Autor Ivan Vodák dne 21. 07. 12.

Napište vlastní komentář k příspěvku

Text komentáře *
Vaše jméno *
Příjmení českého prezidenta v roce 2010? *
Všechny položky označené * jsou povinné pro zadání komentáře.

Tato stránka byla aktualizována 23/07/2016 v 09:26.
Zpět nahoru